Tvář plná světla:
Vzpomínám na tebe každý den, nic než vzpomínky zbyly mi jen…
Vzpomínky krásné a šťastné,
na chvíle s tebou jasné.
Chvilky plné radosti,
a obličej plný laskavosti.
Vzpomínka na tvůj obličej, mi dává novou naděj.
Proklínám den, kdy jsme tě ztratila
a šanci nato být s tebou zmarnila.
Proklínám tu hodinu, která změnila naší rodinu.
Hodinu, která změnila můj život od základu,
hodinu, která navodila smutnou náladu.
Byl jsi pro mě nejdůležitější na světě,
byl jsi mé světlo v temnotě.
Chtěla bych ti říct, že tě mám ráda…
A chci vidět ty očka známá.
Vím, že je to nemožné…
odloučení od tebe je tak strašné.
Dosud jsem nepotkala někoho tak hodného, jako jsi byl ty.
Někoho kdo by dokázal splnit mé sny.
Byl jsi pro mě vším, byl jsi celý můj svět…
Byl jsi tvář plná světla- plná hvězd.
S láskou pro dědečka.
Křídla:
Jednoho večera, úplně za šera…
Zvláštní sen jsem měla,
po ulicích jsem se procházela,
živou duši jsem neuzřela.
Bylo to velmi podivné…
Kde byly ostatní lidé?
Cosi nademnou prolétlo,
muselo to být něco velkého.
Pohlédla jsem nahoru, na zářící oblohu.
A co jsem neviděla…
Překrásného anděla!
Anděla s bílými křídly a vlasy sivými.
Spočinula jsem pohledem, avšak nebyl tam jen jeden.
Než jsem se nadála, kolem mě jich stovka stála.
Pozorně jsem si je prohlížela…
Kéž bych křídla měla.
Mohla bych se proletět
a někam na krásné místo zaletět.
Létala bych si sem a tam,
poznala bych každý klam.
Anděl mávl rukou…
A jako mávnutím proutku,
letěla jsem vzhůru.
Vytušili moje přání…
Kde se vzala, tu se vzala z nenadání,
bělavá křídla na mé zádi.
Letěla jsem pomaloučku s anděly v hloučku.
Letěli jsme daleko od města velkého.
Vznášíme se nad lesy a nad horskými plesy.
Podemnou je palouček,
na kterém tančí vílí hlouček.
Opodál je laňka,
z výšky vypadá jako kaňka.
Chtěla bych se zastavit a jít víly pozdravit.
My však musíme letět dál,
prý na andělský bál.
V tu ránu jsem se vzbudila
a divný pocit ucítila.
Něco mě píchalo do zad…
že by křídla snad?
Nebyla to křídla, jen bílá pírka.
Sněhová, bílá pírka, která měla andělská křidélka.
To nebyl jen sen…
Prožila jsem andělský den!
Hvězda:
Měsíc je v úplňku,
Já hledám vzpomínku.
Vzpomínku překrásnou
na hvězdu přejasnou.
Na hvězdičku svítící
a
měsíček zářící.
Měsíc jasně svítí na noční kvítí.
Sluníčko vychází
a vzpomínka odchází.
Vytrácí se pomalu, já cítím únavu.
Únavu malinkou,
usínám s domněnkou.
Se vzpomínkou,
s domněnkou,
že zas uvidím hvězdu svou.
Zlý sen:
Je sychravý, sychravý den,
mně se zdál velmi bláznivý sen.
Šla jsem tmavou nocí, nikdo mi nemohl pomoci.
Na stromě seděla sova,
z dálky už vlkodlak houká.
Houká, houká hrozivě…
Čeká, až mi krev upije.
Běžím, pádím mýtinou, za světelnou vidinou.
Vidina se rozplývá
a mých nadějí ubývá.
Stromy po mně natahují ruce,
ocitla jsem se v hrozivém lese,
kde křik příšer se nese.
Příšera už chce natahovat drápy…
jak se mám vrátit zpátky?
Náhle se vzbudím s výkřikem,
všechno to byl jen špatný sen.
Vzpomínka:
Až teď jsem si uvědomila,
jakých chyb jsem se dopustila
a jak moc jsem ti ublížila.
Nechci hájit svojí vinu, oba jsme udělali chybu.
Jeden druhého jsme si nevážili
a se slzami v očích se rozloučili.
Kam se poděli ty časy,
kdy říkal jsi,
jak mám hebké vlasy,
že krásné, modré oči mám, jak pomněnky v lučinách.
Rtíky rudé, jako růže
a sametové tváře.
To je troška z věcí,
na které vzpomínat chci.
Nechci prosit o odpuštění,
spíš chci dojít k usmíření.
Náhledy fotografií ze složky Andělé a Elfky.
